Zákon o BIM rozhoduje o tom, kdo nese odpovědnost za miliardové zakázky

Veřejný zadavatel staví nemocniční pavilon za miliardu korun. Během výstavby přijde patnáct změnových listů, část z nich zapadne v e-mailové komunikaci, jiné schválí někdo bez příslušného mandátu. Po kolaudaci nikdo s jistotou neví, jaké materiály leží ve stěnách a kudy přesně vedou rozvody. Tento scénář vystihuje běžnou realitu českých veřejných staveb a zároveň vysvětluje, proč vznikl zákon č. 330/2025 Sb. Hovorové označení „zákon o BIM“ přitom svádí k mylnému závěru, že agenda patří BIM manažerům a projektantům 3D modelů. Skutečným adresátem je ten, kdo o zakázce rozhoduje a podepisuje její zadání.

Co zákon ve skutečnosti vyžaduje

Povinnost pořídit si konkrétní software v zákoně nenajdete. Chybí v něm i požadavek na modelovací platformu, vizualizační nástroj nebo specifickou technologii. Zákon popisuje něco mnohem prozaičtějšího, totiž způsob, jakým veřejný zadavatel pracuje s informacemi od přípravy zakázky až po provoz hotové stavby.

Konkrétně to znamená čtyři věci. Zadavatel musí mít správné informace ve správný čas, musí prokazatelně doložit, kdo co schválil a na základě jakého podkladu, musí umět řídit změny dřív, než se promítnou do víceprací, a musí předat data v podobě, která zachová hodnotu i po kolaudaci. Jinými slovy potřebuje pořádek v datech a v rozhodovacích procesech. Tato potřeba existovala dávno před přijetím zákona, který pouze stanoví termín, do kdy musí mít veřejný sektor hotovo: 1. ledna 2027.

Adresátem povinnosti není BIM manažer

Povinnost dopadá na kraje, jejich příspěvkové organizace, státní podniky, města a další subjekty, které zadávají veřejné stavební zakázky. Odpovědnost za přípravu, dokumentaci a předání zakázky nese vždy zadavatel. BIM manažer plní roli nástroje a odborného poradce, nikoli osoby, na kterou lze přenést rozhodovací odpovědnost.

Tento bod má praktický dopad, který si vedení organizací často neuvědomuje. Když ředitel investičního odboru pověří jediného specialistu splněním zákona o BIM a vrátí se k běžné agendě, vznikne formální shoda bez obsahu. Zakázka splní papírové požadavky nové legislativy, ale rozhodovací procesy zůstanou stejně neprůhledné jako dříve. Specialista nemá pravomoc měnit způsob, jakým zadavatel zachází s informacemi napříč odbory, a bez této pravomoci nezmění ani výsledek zakázky.

Proč termín 2027 dává smysl i mimo legislativní rovinu

Kvalitu veřejné zakázky neurčuje nejnižší cena ve výběrovém řízení. Určuje ji počet víceprací, které během stavby vzniknou, rychlost, s jakou dokáže zadavatel dohledat, kdo schválil odchylku od projektu, a hodnota toho, co mu zůstane v rukou v den, kdy stavbu převezme do provozu. Pokud má provozovatel k dispozici strukturovaná data o trase rozvodů, použitých materiálech a servisních cyklech technologií, ušetří v desetiletém horizontu řádově víc, než kolik stála celá příprava informačního modelu na začátku.

Otázka tedy nezní, zda zákon přinese veřejnému sektoru užitek. Zní spíš, kdo z konkrétních zadavatelů využije zbývající měsíce k tomu, aby si vyjasnil své vlastní procesy, a kdo se 1. ledna 2027 probudí s vědomím, že má novou povinnost a nemá nikoho s mandátem ji naplnit. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami půjde v následujících letech vyčíst přímo z rozpočtů jejich investičních akcí a z toho, jak často budou jejich jména spojena se slovem „vícepráce“.