Splňte si svů dětský sen
Po úrazu se Jaroslav rozhodl splnit si dětský sen a stát se programátorem
Donedávna byla jeho profesní dráha spojená s manuální prací. Pak přišel zlom. Vážný úraz mu obrátil život vzhůru nohama. Jaroslav Mičke se ale nevzdal, jako správný bojovník a někdejší reprezentant v ragby se s nepřízní osudu popral a překonal ji. Vzal ji jako šanci a vrátil se k počítačům. „Je to ale horší než fyzická práce, programování dokáže pořádně vyždímat. Člověk je unavený a v podstatě nic nedělá, jen celý den sedí,“ směje se dříč, který byl zvyklý chodit domů s čistou hlavou.
Jsou chvíle, kdy se vám může dosavadní život sesypat jako domeček z karet. Všechny jistoty jsou najednou pryč a před vámi je jen jeden velký otazník. Co dál? „V práci se mi stalo ošklivé zranění a já už nemohl dál dělat to co předtím,“ začíná vyprávět svůj příběh Jaroslav, kterému vystavil stopku vážný úraz páteře. Někdejší sportovec a pracant zvyklý živit se rukama najednou rok ležel a musel začít řešit, čím se bude po rekonvalescenci živit.
„Když jsem hledal rekvalifikace, tak kódování byla jasná volba. Programátorem jsem chtěl být už jako malý, kdy mě zajímaly počítače,“ vzpomíná na dětství šestatřicetiletý muž a pokračuje: „Jako malý jsem hrál hry, ale postupem času mi v nich něco chybělo. Tak jsem si říkal, že si zkusím udělat vlastní za pomoci tutoriálů a různých videí na internetu, ale ukázalo se, že jsem bez šance.“
Samostudium nefungovalo
Možná to byl právě tenhle neúspěch, který pak na pár let nasměroval jeho profesní dráhu jiným směrem. Jenže časy se mění a příležitost se opět objevila. Po rozhodnutí o návratu k počítačům to však Jarda neměl nijak snadné. „Zkoušel jsem se rok učit s pomocí internetu, ale nešlo mi to. Po pár velkých neúspěších jsem pochopil, že tudy cesta nepovede. Nikdy jsem totiž nebyl schopný se sám učit. Vždycky jsem potřeboval výklad. Takže jsem začal hledat kurz,“ popisuje cestu do třídy Chama někdejší dělník či mechanik polygrafických strojů.
„Zkoušel jsem se rok učit s pomocí internetu, ale nešlo mi to. Po pár velkých neúspěších jsem pochopil, že tudy cesta nepovede.“
„Zvažoval jsem různá školení, ale většina byla hrozně krátká a často soustředěná jen na jeden programovací jazyk, takže mi to přišlo takové neúplné. Bál jsem se, že potom budu muset jít na další a další kurzy a ty ceny za ně byly obrovské,“ uvádí Jaroslav a doplňuje: „Když jsem našel Green Fox Academy a jejich kurz pro junior programátory, který trval čtyři měsíce a pokrýval hodně témat, tak mě zaujal a šel jsem na představovací večírek. Byl zajímavý a přesvědčil mě, že tohle je přesně to, co hledám.“ Velkou roli v jeho rozhodnutí také sehrál fakt, že organizátor nabízí 100% garanci umístění v novém oboru.
Kurz 2v1
Po začátku kurzu se však ukázalo, že očekávání se s realitou úplně nepotkalo. „Když jsem sem nastoupil, tak jsem měl absolutně jinou představu o tom, co kurz bude obsahovat,“ hodnotí budoucí junior programátor a dodává s úsměvem: „Ale jak postupně odhalujeme další a další témata, tak se to začíná skládat dohromady. Nyní jsme v orientační fázi, kdy stavíme celé webové aplikace a začíná to být zajímavé a zábavné. Když se tedy zrovna celý den netrápím, že mi něco nejde…“
Jarda však nebojuje jen s jedničkami a nulami ale také s cizím jazykem, ve kterém kurz je. „Anglicky jsem se učil od druhé třídy základní školy. Také jsem hodně cestoval a filmy si pouštím bez titulků. Běžná angličtina pro mě nikdy nebyla problémem. Když jsem se do kurzu hlásil, věřil jsem, že na to mám. Jenže tady je to o level výš,“ přiznává, ale díky svému optimismu i to bere s humorem a jedním dechem dodává: „Mám z kurzu v podstatě dva – jeden angličtiny a druhý programování.“
Hukot 50 tisíc diváků na mistrovství světa
Koneckonců bojovat byl Jaroslav zvyklý vždycky. Vždyť 14 let běhal po trávníku a hrál profesionálně ragby. Byl v něm natolik dobrý, že se dostal dokonce do českého národního týmu. „S reprezentací jsem procestoval celý svět,“ vzpomíná na aktivní hráčskou kariéru, kterou pověsil na hřebík v 25 letech.
V rámci ní se účastnil i mistrovství světa v Chile, což považuje za svůj největší úspěch. „Byli jsme tam na tři týdny a skončili jsme 28. na světě, což pro neprofesionální zemi je úplně úžasný výsledek,“ vrací se ke chvílím v národním dresu rojník a doplňuje: „Na zápasy tam chodilo 50 tisíc lidí a atmosféra byla úžasná, i když při duelech ji člověk zase tolik nevnímal.“
Přesto však mu nejvíce v paměti utkvěl zcela jiný zápas. „S týmem Petrovic, kde jsem hrál, jsme jeli do Německa na utkání s tamní školou. Výsledek byl 10:10, ale těch dvakrát 40 minut byla strašná řežba,“ vybavuje si zajímavé okamžiky ze sportovní kariéry Jaroslav.
A nejspíš se mu zkušenosti z hřiště budou hodit i v programátorské roli. „V programování je to hodně o komunikaci. Ve sportu to bylo poslouchání kapitána a mlčení. Takže možná to bude stejné, až někam nastoupím a budeme mít senior developera, který nám bude říkat, co máme dělat,“ směje se věčný optimista, kterého nezastavilo ani vážné zranění a který se právě intenzivně připravuje na druhý poločas své kariéry.
AŠ
